Faktor třetího člověka: Když mozek vytvoří neviditelného společníka

Když Luke Robertson přecházel Antarktidu na lyžích v roce 2016, byl sám. Úplně sám. Přesto v nejkritičtějších okamžicích své cesty začal vnímat někoho po svém boku – neviditelnou postavu, která ho povzbuzovala, varovala před nebezpečím a nutila ho jít dál i ve chvílích, kdy jeho tělo odmítalo poslouchat. "Slyšel jsem ženský hlas, jak mě volá," vzpomíná. "Když hrozilo, že usnu v mrazu a zmrznu, ten hlas mě držel při vědomí." Robertson nebyl blázen. Zažil fenomén, který neurologové nazývají 'faktor třetího člověka' – záhadný jev, jenž stojí na hranici mezi vědou a nevysvětlitelnem.

Historie je plná podobných svědectví. Legendární polární průzkumník Ernest Shackleton popsal, jak během svého návratu z Antarktidy v roce 1916 měl on i jeho dva společníci pocit, že je někdo čtvrtý doprovází. "Měl jsem zvláštní pocit, že nejsme tři, ale čtyři," zapsal tehdy do deníku. Horolezec Frank Smythe, který se v roce 1933 pokoušel o výstup na Mount Everest, byl dokonce tak přesvědčen o přítomnosti neviditelného společníka, že mu nabídl kus čokolády. Pilot Charles Lindbergh během svého historického transatlantického přeletu v roce 1927 popsal, jak se kabina jeho letadla zaplnila přízračnými postavami, které s ním hovořily a radily mu. Ve všech těchto případech šlo o osoby na hranici fyzických a psychických sil, vystavené extrémnímu stresu a ohrožení života.

Vědci tento fenomén dlouho považovali za pouhé halucinace způsobené nedostatkem kyslíku v mozku. Nový výzkum z Durham University ale ukazuje, že jde o něco mnohem komplexnějšího. Profesor Ben Alderson-Day zjistil, že 'pociťovaná přítomnost' – jak odborně znějící termín pro tento jev – se neomezuje jen na extrémní situace. Vyskytuje se u pacientů s psychózou, u lidí trpících spánkovou paralýzou, u osob s Parkinsonovou chorobou a dokonce u těch, kdo nedávno ztratili blízkého člověka. "Není to klasická halucinace," vysvětluje Alderson-Day. "Lidé nevidí ani neslyší někoho konkrétního. Je to příliš prázdné na halucinaci, ale zároveň příliš hmatatelné na pouhou představu. Je to pocit tak silný, že mozek je přesvědčen: někdo tu je."

Neurovědecké vysvětlení je fascinující. Když je mozek vystaven extrémnímu stresu, hypoxii nebo senzorické deprivaci, oblasti zodpovědné za vnímání vlastního těla a prostoru kolem nás začínají pracovat nekoordinovaně. Temporoparietální oblast, která normálně umožňuje rozlišovat mezi 'já' a 'ostatní', dostává zmatené signály. Mozek se snaží vytvořit logický model situace z neúplných dat – podobně jako když vidíme tváře v oblacích nebo slyšíme slova v šumu. Výsledkem je přesvědčivý pocit cizí přítomnosti. Evoluční psychologové dodávají další vrstvu: tento mechanismus mohl našim předkům pomáhat přežít. Mozek, který v kritické situaci vytvoří 'vnitřního rádce', má větší šanci motivovat tělo k dalšímu úsilí, i když je všechna naděje zdánlivě ztracena.

Novější studie ukazují překvapivé vzorce. Tento fenomén častěji zažívají ženy a mladší jedinci. Pacienti s Parkinsonovou chorobou jsou obzvláště náchylní – až 25 % z nich hlásí opakované epizody pociťované přítomnosti, často před nástupem motorických příznaků. Výzkumníci pomocí funkční magnetické rezonance (fMRI) začínají mapovat přesné mozkové oblasti zapojené do tohoto jevu. Experimenty, kde jsou dobrovolníci vystaveni senzorické deprivaci nebo desynchronizaci tělesných signálů pomocí robotických zařízení, dokázaly vyvolat podobné pocity i v laboratorním prostředí.

Možná nejpozoruhodnější je, že interpretace tohoto jevu se drastically liší podle kulturního a náboženského pozadí. Křesťané mluví o andělu strážném, domorodé kultury o duchových předků, ateisté o neuropsychologickém fenoménu. Ale základní zkušenost je vždy stejná: když jsme na hranici, když nás opouštějí síly a zdá se, že je konec – mozek vytvoří něco, co nás žene dál. Ať už tomu říkáme jak chceme, faktor třetího člověka zůstává jedním z nejzáhadnějších a zároveň nejútěšnějších jevů, které dokáže lidská psychika vyprodukovat. Je to důkaz, že když to nejvíc potřebujeme, náš vlastní mozek se stává nejlepším společníkem.