Hudba v Nebi jen tak

Naproti Baru Nebe stojí nový dřevěný přístřešek s ohništěm. Není to pódium, nemá program a nikdo tu nekontroluje vstupenky. Jeden příjemný letní večer ale stačil, aby se z něj stala malá hudební scéna.

Sešli se tu lidé, kteří v okolí přes léto pobývají, perkusionista Ondřej, Václav Kořínek s kytarou, hráč s hangdrumem a další, které jsme už určitě někde viděli. Jen si nevzpomínáme kde. Oni se přitom znají všichni.

Česko je malé. Český underground ještě menší.

Tři zvuky jednoho večera

První zvuk drží kruh pohromadě. Václav hraje na kytaru, zpívá a nechává kolem sebe dost místa, aby se mohli přidat ostatní. Bez velkého gesta — právě proto to funguje.

Druhý zvuk přichází z boku. Ruční buben odpovídá kytaře, chvíli ji podpírá a chvíli ji nutí změnit směr. Z lidí sedících pod střechou se nenápadně stává kapela, i když se tak nikdo nepředstavil.

Třetí zvuk patří hangdrumu. Samostatný téměř dvanáctiminutový záznam otevírá jinou část večera: kov zní měkce, skoro jako voda. A od jednoho nástroje se řeč rozbíhá k výrobcům, ladění, harmonickým tónům i k nástrojům, které putují mezi krajinami a generacemi.

Nástroje a jejich příběhy

Václav mluví o nástrojích tak, jak jiní mluví o starých přátelích — každý má svůj původ, svou historii a svůj způsob, jak se rozeznít. Začne u vířivých dervišů:

„Každý má svou hvězdu, na kterou je naladěný. Papacha na hlavě — a točí se dokola, každý trochu po svém. A k tomu se hraje a zpívá." A hned dodá to podstatné: „Ten nátisk se musíš naučit. Bez toho to nejde."

Pak jde hluboko do historie. Vytáhne egyptskou flétnu: „Na tuhle hrával velekněz, když umíral faraon. Doprovázel jeho duši na druhou stranu." Byla prý vyrobená přímo k tomu účelu — z kosti, ze stehna velkého vodního ptáka, jeřába. Od jedné flétny se řeč rozbíhá dál, k plátkovým nástrojům příbuzným dudám: strčíš do úst plátek a ono to vydá mečivý zvuk. „Najdeš to všude — na Balkáně, na Jávě, na Jamajce." Ty jávské mají na konci ještě kus rohu jako ozvučnici.

Nejvíc ho baví to spojení s lidmi, kteří žijí tisíce let po svém — pastevci, Kazachstán, Mongolsko — a jejich pochmurně krásné nástroje; dvoustrunná dombra, co zní trochu jako naše čelo, ale po svém. „Mám doma celou řadu takových jednostrunek a dvoustrunek, většinou rozebraných," říká. „Občas něco složím dohromady." Nejsou to exponáty za sklem. Jsou to věci, které se opravují a znovu rozeznívají.

Řemeslo se jezdil učit na Slovensko — a to ho dostalo. „Co všechno tam ještě umějí vyrobit, o tom tady nemá nikdo ani ponětí." Přivezl si odtamtud knihu slovenských mistrů, která v Čechách nikdy nevyšla, a v ní mapu toho, co všechno může ještě existovat. Ukáže i slovenské „tromby": „Původně se na to hrálo v horách na duté dubové větve, jako na didgeridoo. Pak k tomu přidali náústek jako na trumpetu — a najednou to zní jako trubka." Ve výsledku je to ale pořád didgeridoo. Švýcaři mají něco podobného, jen delší.

A pak přijdou zvířata. „Hrál jsem gorilám, bylo to i v televizi — nějaká kampaň, zachraňte gorilku. A v Plzni jsem hrál rovnou v pavilonu žiraf. Stály kolem mě a já jim hrál svoje." Nebyl to žádný experiment: pozvali ho v rámci výstavy, aby zahrál, a postavili ho mezi ně. Hudebník hraje a neví, co z toho posluchači s tak dlouhými krky vlastně slyší — a právě proto je ten obraz tak silný.

A pak je tu handpan. O něm vypráví hlavně Aleš, jeho majitel.

Někdo u ohně nadhodí, že prý handpan vymysleli po roce 2000 dva Švýcaři jako „Hang". Aleš ho opraví: „Kdepak po dvoutisícím. To je starší — vymysleli to možná před čtyřiceti lety." (Poznámka Nechápeš: Hang skutečně vznikl ve Švýcarsku kolem roku 2000, jeho předchůdci jako steelpany jsou ale starší.) Co k tomu ale patří, je patent a soudy: „Nechali si to patentovat a soudili se o to, kdo to smí prodávat. Proto se dneska tomu ostatnímu říká obecně handpan." Dělají se i jinde, třeba v chorvatské Pule. „Základ má deset úderových ploch a stojí kolem osmnácti set eur. Každá další plocha něco přes sto." Ty svoje má prý mezi úplně prvními — kdysi stály kolem dvou set tisíc. „Ty původní švýcarské dneska chtějí balík. Jenže už to trochu ztrácí pointu — dneska se dají udělat nástroje, co se dřív udělat nedokázaly."

Každý výrobce dělá ty úderové plochy trochu jinak, a tak má každý kus svůj vlastní charakter. „Já si ten zvuk pokaždé sám rozeberu," říká Aleš. Jeho handpan je laděný v D; hlavní tón drží celou harmonii pohromadě a má prý tři zásadní věci, na kterých stojí — dobře spolu jdou dva tóny, ten třetí je vždycky trochu vzadu, a občas se musí jedna ploška jemně doladit, aby to nedrhlo. Výrobce, od kterého ho má, dělá tyhle nástroje sedm let: „Je z toho takový perfekcionista, že udělá sotva dva za měsíc. Prý když teď přijde do dílny a slyší ty tóny, začínají ho obtěžovat." Když se pak ten zvuk proměřil spektrálně, ukázalo se, jak přesné to řemeslo je — odchylky jen kolem dvou centů, a člověk, který analýzu dělal, přitom ani nevěděl, že jde o handpan. Za tím měkkým, „vodním" zvukem není žádné kouzlo z továrny. Je za ním pomalá, poctivá práce.

Není potřeba rozhodnout, kde jeden příběh končí a druhý začíná. Večer je spojuje po svém.

Stačí přístřešek, pár světel, oheň a nástroje, které si začnou povídat dřív než lidé. Nebe je tentokrát naproti Nebi.

A když se jde domů, místní kuchař, který tu výborně vaří, podá Ondřejovi housku na cestu. Ne ledajakou. Anatomicky natolik názornou, že u gynekologa nemůže jít o náhodu.

Výslužka pro gynekologa. Dobrou noc.

📸 Fotogalerie

🎧 Zvuk z večera

Líbil se vám článek?

Diskutujte a povídejte, co nechápete :)

Bez registrace a bez e-mailu — stačí jméno nebo přezdívka. Komentář se zobrazí hned.