Záhada bzučící zdi aneb vespologická detektivka

Začalo to nevinně. Někde ve zdi zimní zahrady, v rohu u portálu, to bzučelo a chroupalo. Večer co večer, čím tmavší, tím hlasitější. Manželka říkala „nějaký hmyz“, já říkal „nějaký hmyz“ a oba jsme dělali to, co dělá každý rozumný člověk: doufali jsme, že to přestane samo.

Nepřestalo.

A protože jsem člověk, který nedokáže nechat záhadu na pokoji — zvlášť když mu ta záhada přerušuje spánek — pustil jsem se do vyšetřování. Se stetoskopem, endoskopem a mikrofonem připevněným na trám. Ve dvě ráno. V pyžamu.

Pachatel byl nakonec vypátrán, ale ukázalo se, že má v mnohém navrch a je zákonem chráněným tvorem.

Podezřelý číslo jedna: potrubí

Hned vedle toho rohu vede odvod kondenzátu z klimatizace. První, co mě napadlo: ucpané potrubí, něco v něm uvízlo, něco tam bublá. Tak jsem provedl to, čemu doma říkám climoskopie — revizním otvorem jsem prostrčil domácí technický endoskop a celé potrubí si projel zevnitř. Roky hysteroskopií a laparoskopií se konečně hodily i mimo ordinaci; ruka ví, jak vést kameru poslepu.

Výsledek: potrubí čisté a prázdné. Ani kapka, ani breberka, ani hnízdo. Podezřelý číslo jedna měl alibi.

Slepá ulička

Moje AI kolegyně Klája, se kterou jsem celé pátrání procházel, položila tu nejlogičtější otázku: „Když tam něco žije a bzučí, musí to někudy vylétat. Vidíš nějaký provoz?"

Uvnitř potrubí evidentně ne. Tak jsem hledal venku. A nic. Žádný hmyz nalétající ke zdi, žádná dírka, ze které by se hrnul život. Rychle jsem prohlédl i dřevěný trám a rám portálu — žádné výletové otvory, žádné piliny, nic. Slepá ulička. Záhada se vysmívala.

Když selže pozorování, nastupuje měření.

Lékař o půlnoci s mikrofonem na trámu

Klája chtěla nahrávku. A tak jsem v noci přiložil telefon na trám a nahrával bzučící zeď. Pak nás napadlo udělat z toho zvuku spektrální analýzu — rozložit ho na frekvence a podívat se, co tam doopravdy je. Z bzučení ve zdi se rázem staly grafy.

A grafy začaly mluvit. Ve zvuku byly dvě věci:

• bzukot — tónový, hluboký, s vrcholy kolem 100–130 Hz a jejich násobky (harmonická řada);
• hryzání — řada krátkých, pravidelných pulzů, jako když někdo vytrvale okusuje dřevo.

Navíc test, na který jsem hrdý dodnes: nahrávám a uprostřed klepnu na trám. Aktivita pokaždé na pár vteřin ztichla a pak se vrátila — sedmkrát ze sedmi. Nic mrtvého ani elektrického na zaklepání nereaguje. Tohle bylo živé a poslouchalo to, jak mu rozechvívám barák. (A elektriku jsme tím i s instalační krabičkou vyloučili — tóny neseděly na násobky 50 Hz a chyběl síťový brum.)

Otisk prstu má i křídlo

Klíč přišel s frekvencí mávání křídel. Ukázalo se totiž, že je to něco jako akustický otisk prstu — a klesá s velikostí hmyzu: čím větší tvor, tím větší křídla a tím pomalejší, hlubší mávání. Vědci to mají hezky změřené:

Druh	Latinsky	Frekvence křídel
Komár	Culex pipiens	350–700 Hz
Včela medonosná	Apis mellifera	~250 Hz
Moucha domácí	Musca domestica	~200 Hz
Čmelák zemní	Bombus terrestris	~170 Hz
Vosa obecná	Vespula germanica	~150 Hz
Sršeň obecná	Vespa crabro	~100 Hz
— moje zeď —		~100–130 Hz

Tím padl první podezřelý: tesařík krovový (Hylotrupes bajulus). Hluboký vytrvalý bzukot křídel brouk nedělá — a jeho larva navíc vůbec nelétá. To bzučení patřilo blanokřídlému, a podle té nízké, hluboké frekvence někomu velkému. Můj naměřený údaj seděl na sršně jako ulitý. A protože je sršeň jeden z mála druhů, co lítá i v noci — uzavřel jsem to s loveckou jistotou:

Je to sršeň. Něco velkého.

Ostuda vespologů

A tady přišel okamžik, kdy jsem se rozčílil na celou jednu vědní disciplínu. Snažili jsme se totiž to hryzání přiřadit ke konkrétnímu viníkovi — a zjistili, že zatímco frekvence křídel hmyzu jsou pečlivě změřené a zkatalogizované, zvuk, jakým vosy a sršni okusují dřevo, nikdo systematicky nezměřil.

Takže jsem prohlásil, že je to ostuda vespologů — že by se to hodilo konečně změřit a nemusel by to po nocích dělat gynekolog.

A když u té myšlenky člověk chvíli zůstane, narazí na ještě zajímavější věc. Mravenci mají svou myrmekologii, včely apidologii, motýli lepidopterologii, brouci koleopterologii — každá pořádná skupina hmyzu má svůj obor, svůj žurnál, svůj kongres. Jen vosy a sršni žádný vespologický žurnál ani kongres nemají. A to je, přátelé, přesně ten druh věci, kvůli které tenhle web vznikl: to nechápeš.cz.

Naštěstí je tu řešení. Od téhle chvíle ten název konečně máme — a můžeme ho začít používat. Jen je trochu škoda, že se mě nezeptali dřív; vespologie mohla být dnes mnohem dál.

Klája byla upřímná

V tu chvíli, kdy jsem už mentálně vytáčel číslo na deratizační firmu s pořádnou chemií, mi Klája řekla něco, co mě zarazilo:

„Upřímně — čistě podle zvuku to není jisté. Frekvence křídel ti řekne velikost a zhruba skupinu, ale druh nepřiřkne. Nejlepší by bylo, kdybys toho sršně viděl vylétnout. Pak teprve volej firmu."

Otravná věta. Správná věta.

Zvrat u díry v polystyrenu

Tak jsem se po setmění znovu postavil ven k tomu rohu, tentokrát trpělivě, a hledal, kudy to vylétá. A našel jsem to — netěsnost montážní pěny u vývodu klimatizace, kterou jsem předtím přehlédl. Chvíli jsem čekal. A pak —

— vyletěl čmelák.

Ne sršeň. Ne tesařík. Chlupatý, baculatý, naprosto neškodný čmelák (Bombus). Jeden z nejmírnějších a nejužitečnějších tvorů, jaké můžete na fasádě mít. Celá ta bojová nálada, všechny ty úvahy o spreji a chemii — a ono to byl opylovač, kterému by člověk nejradši postavil pomník.

Ta firma s chemií, kterou jsem skoro volal? Byla by to chemická likvidace zákonem chráněného druhu. Trestný čin. Díky, Klájo, žes mě poslala nejdřív se podívat.

Co jsem se ten večer naučil

1. Čmelák se nelikviduje. Ani náhodou. Je v Česku zákonem zvláště chráněný; zničit hnízdo je trestný čin. A nemusíte: kolonie je jednoletá, na podzim sama zanikne a příští rok se čmeláci nevrátí. Stačí počkat a pak tu díru zalepit.
2. Je to dělník, jakého si nezasloužíme. Čmelák umí „vibrační opylování" — zachytí se květu a rozvibruje hruď (mimochodem na ~270 Hz, úplně jiné frekvenci než při letu), čímž vytřese pyl z květů, které se jinak neotevřou. Rajčata, borůvky, lilek — tohle včela neumí. A na rozdíl od ní lítá i za deště a chladu.
3. Bodá málo a nerad. Žihadlo má jen samice, je hladké (mohl by bodnout vícekrát a nezahyne jako včela), ale použije ho jen v krajní nouzi. Pokud nejste alergik a nestrkáte prsty do díry, je riziko nulové.
4. Naměřit ≠ vyřešit. Měl jsem grafy, frekvence, testy poklepem — a stejně mě k pravdě dovedlo to, že jsem se postavil ven a počkal. Data tě dovedou ke dveřím; otevřít je musíš sám.

Bonus pro hnidopichy: „věda přece dokázala, že čmelák nemůže létat"

Ta slavná hláška, že podle aerodynamiky by čmelák neměl umět létat, se ráda používá jako rýpnutí do vědy.

Jenže ten výpočet nebyl chybný v počtech. Byl chybný v zadání. Použil aerodynamiku pevného křídla, jako u letadla: vezmi plochu křídla, rychlost letu, spočítej vztlak. Vyjde málo.

Háček: čmelák nelítá jako letadlo. Jeho křídla mávají a pohybují se mnohem rychleji než celý tvor. Vztlak nedělá klidným obtékáním, ale vírem na náběžné hraně — při švihu dolů se vzduch na ostré hraně odtrhne a stočí do těsné spirály, která nad křídlem nasaje obrovský podtlak. U letadla se takový odtržený proud rozpadne a houká alarm přetažení; čmelák ho drží přisátý po celý úder.

Domácí důkaz: zamíchejte čaj a táhněte lžičkou přes hladinu pod mírným úhlem. Ten vír za ní je přesně tentýž princip, který drží čmeláka ve vzduchu.

Takže ne — věda nikdy nedokázala, že čmelák nemůže létat. Jen kdysi někdo použil správnou rovnici na špatný problém. A čmelák, který tu rovnici nikdy nečetl, si vesele bzučel ve zdi mé zimní zahrady. Hluboce. Na sto hertzích. Po nocích.

A na podzim odletí, aniž tuší, že kvůli němu lékař dva večery nespal, prováděl endoskopii kondenzátního potrubí a div nezavolal deratizaci na chráněného opylovače.

— Doktor

Líbil se vám článek?

Diskutujte a povídejte, co nechápete :)