Petr Schlosser na balkoně pražského rabinátu

Petr Schlosser: Zwanzig Kilo pro Person. Fotografie: Ondřej Saga.

Staré interiéry pražského rabinátu mají svůj vlastní rytmus. V návštěvnickém dojmu se tu současná Praha na chvíli prolíná s představou města předválečného, s jeho českou, německou a židovskou pamětí. Výstava Petra Schlossera do tohoto prostředí přináší tváře. Některé známe z dějin umění, jiné si svou pozornost teprve získají.

Při prohlížení obrazů začne vystupovat společný motiv: podobu člověka tu doprovází něco dalšího. Obraz, který namaloval. Předmět, skrze který se díval na svět. Barva, linie nebo vzpomínka. Portrét se tak otevírá jako příběh, k němuž samotná tvář poskytuje jen první vodítko.

Čech, který se narodil v Británii

Petrův vlastní příběh přitom prochází několika zeměmi. Známe se jako rodinní přátelé a o jeho životě jsme spolu mluvili už dříve. Narodil se v Británii českým židovským rodičům, kteří tam uprchli před nacismem. Po válce žil v Československu, později odešel na Západ a usadil se v Antverpách. Výtvarná práce má v rodině tři generace. Petrův děd Otto Schlosser (1880–1942) byl známý pražský fotograf a majitel ateliéru Schlosser & Wenisch. Petrův otec Wolfgang Alexander Schlosser (1913–1984) uprchl před nacismem do Anglie; po válce se vrátil do Československa a sám byl výtvarník a grafik, mimo jiné autor filmových a politických plakátů, desítky jeho prací má ve sbírce Moravská galerie. Otto, jeho žena Josefina a mladší syn Tomáš (*1926) byli v roce 1942 deportováni a zavražděni v Malém Trostinci. Obraz a vizuální paměť tak mají v rodině velmi konkrétní podobu: fotograf, grafik, malíř.

V Belgii se Petr oženil s francouzskou sochařkou. Žili poblíž antverpské diamantové čtvrti. Při vyprávění o jejich životě se vrací otázka domova: ona Francouzka v převážně vlámském městě, on se zkušeností Británie, Československa a Belgie. Domov tu má více vrstev než jednu adresu.

Z našich dřívějších rozhovorů známe také Petrův vztah k židovství. Nepovažuje se za ortodoxně věřícího, židovské prostředí však patří k tomu, co ho formovalo, i k jeho rodinné paměti. Zároveň se kriticky vyjadřoval k některým krokům současné izraelské politiky. K výstavě v pražské židovské obci se podle svého vyprávění nechal přemluvit. Vystavené rodinné motivy zde získávají zvláštní ozvěnu.

Dvacet kilo na osobu

Nejdřív ale přitáhnou oči pivoňky. Velké růžové květy vystupují z tmavého pozadí a téměř zaplňují obraz. Uprostřed jejich záplavy je otevřený kufr. Uvnitř staré portrétní fotografie, jména a letopočty.

Podle Petrova vysvětlení patří fotografie a jména jeho příbuzným, kteří zahynuli za holokaustu. Rodinná paměť tu dostává konkrétní tváře.

Dílo nese název Zwanzig Kilo pro Person. Dvacet kilo na osobu. Vedle květin zní ta slova stroze, jako údaj z úředního pokynu. V kontextu fotografií a jmen vyvolávají představu odchodu, při němž někdo jiný rozhoduje, kolik ze svého života si člověk smí odnést.

Právě spojení květin a kufru dává obrazu jeho sílu. Pohled nejprve zaujme barva, potom se zastaví u drobných tváří. Velikost květů a nepatrnost fotografií jako by obracely běžné měřítko důležitosti. To nejmenší v obraze najednou váží nejvíc.

Kufr lze číst jako přenosný archiv. Věci uložené uvnitř mají své místo, ale člověk před obrazem zůstává s otázkou, jak mnoho se do jediného zavazadla může vejít.

Děd za fotoaparátem

Na dalším obraze drží muž před jedním okem fotoaparát. Je to Petrův děd Otto Schlosser, ten pražský fotograf. Přístroj mu část obličeje zakrývá a současně určuje, jak se na něj díváme. Jeho pohled se potkává s naším prostřednictvím objektivu. Fotoaparát tu není rekvizita: je to řemeslo, kterým rodinná linie začíná. Vnuk tu zachycuje děda skrze práci, jež ho definovala — a skrze objektiv, za nímž ho současníci znali.

Tento motiv je dobrým vstupem k ostatním portrétům. Schlosser skládá podobu z tváře i z toho, co s ní souvisí. U malířů pak do portrétu vstupuje jejich vlastní výtvarný svět.

Munch má Výkřik v oku

U Edvarda Muncha se vyplatí přistoupit blíž. V oku portrétované tváře je drobná postava připomínající Výkřik. Motiv, který by sám naplnil celý obraz, se tu vejde do nepatrného detailu.

Když si ho člověk všimne, začne se na celý portrét dívat jinak. Oko už není pouze součástí obličeje. Stává se místem, kde se malíř a jeho dílo setkávají. Zelené a okrové tóny spolu s hustými tahy kolem tváře tento neklid ještě zesilují.

Každý malíř přichází se svým světem

Vasilij Kandinskij drží štětec a kolem něj se rozkládají barevné geometrické tvary. Jeho soustředěná tvář poskytuje pevný bod v prostředí, které se zdá být v neustálém pohybu.

Paul Gauguin vystupuje nad scénou s koňmi a jezdci. Velký profil a drobné postavy pod ním vytvářejí dvě měřítka jednoho obrazu: člověka a krajiny, která k jeho portrétu přidává další příběh.

U Henriho Matisse se přes podobu muže v klobouku a brýlích klene rozměrná kresba tváře. Žlutá linie na modrých plochách je jednoduchá a výrazná. Dva způsoby zobrazení se překrývají a oko mezi nimi přechází tam a zpátky.

Podobné setkání nabízí Paul Klee. Do jeho tváře vstupuje kruhová, geometricky členěná hlava v teplých barvách; součástí obrazu je také nápis Senecio. Člověk a barevná konstrukce obličeje na okamžik splývají.

Portrét Fridy Kahlo obklopuje hustší svět předmětů a drobných motivů. Fialové pozadí, šperky, opička, štětce i injekční stříkačka vedou pohled po jednotlivostech. Obraz si žádá čas: s každým dalším detailem se jeho nálada trochu promění.

Ještě jednou ke kufru

Po setkání s malíři stojí za to vrátit se k pivoňkám. U portrétů známých umělců pomáhá naše paměť: vybavíme si obraz, barvy, jméno. Před drobnými fotografiemi v kufru takovou jistotu nemáme. O to pozorněji se na ně díváme.

Právě tím se může tahle procházka výstavou uzavřít. U otázky, co z člověka v obraze zůstává a co do něj při pohledu přinášíme my. Schlosserovy portréty dávají dost vodítek, aby se člověk měl čeho zachytit, a dost prostoru, aby před nimi chvíli zůstal.

Údaje o třech generacích rodiny (Otto, Wolfgang Alexander, Petr) ověřil autor v dostupných pramenech. Ostatní životopisné údaje a rodinné souvislosti vycházejí z dřívějších osobních rozhovorů s Petrem Schlosserem, rodinným přítelem autora. Také jeho postoje k židovství a izraelské politice jsou zachyceny tak, jak o nich při těchto setkáních mluvil. Interpretace obrazů jsou autorským pohledem.

Líbil se vám článek?

Diskutujte a povídejte, co nechápete :)

Bez registrace a bez e-mailu — stačí jméno nebo přezdívka. Komentář se zobrazí hned.