Plná Lucerna chápala. Snarky Puppy proměnili složitost v hudební ráj

▶ Film v galerii — LQ 720p · MQ 1080p · HQ 4K HDR

Koncert skončil a Velký sál Lucerny se pomalu vyprazdňuje. Lidé odcházejí, ale skoro všichni se usmívají. Zřejmě dostali přesně to, co potřebovali.

O dvě hodiny dříve přitom vůbec nebylo jasné, kam mě tenhle večer zavede. Předkapela nepřišla publikum jen rozehřát několika snadno stravitelnými skladbami. Maďarští Söndörgő přinesli hudbu divokou, zvláštní a přitom neuvěřitelně přesnou. Nebyl to funk a nebyl to ani jazz v obvyklém slova smyslu. První výraz, který mne při poslechu napadl, byl folklorjazz.

Folklorjazz z rodiny tambur

Takové pojmenování není vůbec mimo. Söndörgő vycházejí z hudby srbské a chorvatské menšiny v Maďarsku. Jejich zvuk stojí na rodině tambur, pengetaných nástrojů připomínajících mandolínu, ale přidávají klarinet, saxofony, trubku, harmoniku, kontrabas, perkuse a další nástroje. Čtyři z pěti členů patří do rodiny Eredicsových: tři bratři a jejich bratranec. Hudbu tedy nemají jen nastudovanou. Vyrostli v ní.

Na pódiu to ovšem nezní jako folklorní rekonstrukce. Tradiční motivy se lámou, vracejí se v jiném úhlu a skládají do tvarů, které chvílemi připomínají moderní vážnou hudbu. Jeden posluchač v nich může slyšet Bartóka, jiný jazzovou improvizaci a další prudkou balkánskou oslavu. Všichni přitom slyší stejnou věc: virtuozitu, která není vystavená ve vitríně, ale žene hudbu kupředu.

Závěr jejich setu už naznačil, že předkapela a hlavní hvězda nebudou dva oddělené světy. Se Söndörgő si přišli zahrát také hudebníci ze Snarky Puppy — kytarista a houslista. Později se objevili znovu v hlavním setu. Balkánská stopa tak nezmizela s přestavbou pódia; jen se schovala hlouběji do barev a harmonií.

Nástroje, které si povídají

Snarky Puppy nastoupili známou skladbou a Lucernu si zabrali během několika taktů. Jejich rytmika není pouhý motor. Nese příběh, chvíli intimní a chvíli bujarý. O jediné melodii se tu skoro nedá mluvit: několik složitých hlasů běží současně, nástroje si povídají, pošťuchují se a zase se spojují. Z jednotlivostí přitom vystoupí překvapivě jasný obraz.

Hudba pak vyroste do silné, téměř scénické pasáže, která člověka hřeje zevnitř a nakonec z něj vytryskne proudem čiré hudební blaženosti. Se zavřenýma očima jsem chvíli v Brooklynu, chvíli uvnitř dramatického filmu — a vzápětí nad ním, s pohledem shora na celý svět. Hudební ráj.

Po vrstevnatém vyprávění se kapela znovu opře do silného groovu. Motivy jsou krátké, energické a jejich tah působí nezaměnitelně americky. Ne jako žánrová nálepka, ale jako široký, sebevědomý pohyb velké kapely. Söndörgő předtím hudbu zauzlovali do prudkých ornamentů a rytmických zlomů; Snarky Puppy ji roztáčejí jako velký americký stroj, aniž by ztratili vzájemný rozhovor nástrojů.

Rytmika a basa, jak mají být

Jeden z dlouhých kusů je přesně ten druh příběhu, který Snarky Puppy nevyprávějí slovy. V harmonických záhybech se mihnou skoro jihoslovanské nápěvy, ale těžiště leží dole: v rytmice a base. Klája mi kdysi při hudebním rozboru řekla, že v hudbě poslouchám především právě tyhle dvě vrstvy. Tady jsem dostal rytmiku a basu, jak mají být — jen v podobě tak nevšední, vrstevnaté a neposlušné, že by ji běžné rádio nejspíš nepustilo.

Pak se skladba rozvolní do hustého free jazzu, který si ale stále zachovává americkou chuť. Fender piano se rozjede jako v šedesátých letech: elektrické, špinavé právě tak akorát, současně měkké i průrazné. Melodie přestanou kráčet v řadě a začnou se honit po pódiu. Můj bezprostřední verdikt byl stručnější: „Kam se hrabe Fikejz!“

Plná Lucerna a lidé, kteří to chápou

Je vlastně s podivem — a pro Nechápeš.cz skoro příznačné — že tak složitá, náročná a přitom nekompromisní hudba naplní Velký sál Lucerny. Ještě podivuhodnější je, že ji lidé nechápou jen hlavou. Reagují tělem, křikem a pohybem. Jedna ze skladeb rozpohybuje celý sál a z pódia přichází poděkování úžasnému publiku, včetně lidí, kteří dorazili z Maďarska.

Michael League při té příležitosti připomíná také GroundUP Music Festival, který vznikl v Miami Beach a dnes má evropskou edici v italském Alberobellu. I to přesně odpovídá charakteru večera: americká kapela, maďarští hosté, jihoslovanské kořeny, nizozemský orchestr v pozadí aktuálního alba a italský festival před sebou. Ne jako seznam zemí, ale jako hudba, která mezi nimi bez potíží přechází.

Snarky Puppy nehrají složitě proto, aby posluchači ukázali, co všechno umějí. Složitost je jejich způsob vyprávění. Každý nástroj má vlastní hlas a vlastní příběh, ale celek drží pohromadě díky rytmu, pozornosti a radosti ze společného hraní. Publikum to pozná, i když nedokáže pojmenovat každou změnu taktu nebo harmonický obrat.

Koncert skončil a Velký sál Lucerny se pomalu vyprazdňuje. Lidé odcházejí, ale skoro všichni se usmívají. Zřejmě dostali přesně to, co potřebovali.

Zvuk přímo ze sálu

K videu přidávám i pět neupravovaných záznamů Snarky Puppy z Diktafonu. Zachycují atmosféru v sále tak, jak skutečně zněla — bez studiového uhlazení.

Zdroje a další informace: Snarky Puppy, Söndörgő a pořadatel koncertu. Text, fotografie a video: Ondřej Saga.

Líbil se vám článek?

Diskutujte a povídejte, co nechápete :)

Bez registrace a bez e-mailu — stačí jméno nebo přezdívka. Komentář se zobrazí hned.